Osobní memento

Vráťa

Hned po Cestě jsem pocítil fyziologické i mentální změny.
Má většinu shrbená záda se začala sama rovnat.
Můj smutek a vztek z odchodu tety a tátového přístupu k mé výchově zmizel.
Řekl bych, že jsem nastoupil na Cestu zázraků, kdy jsem více v Sobě a přicházejí ke mě nová znamení, kam právě jít. 

Děkuji

Memento

Dnes jsem nastoupil na Cestu.

Jak už jsem psal, přečetl jsem tolik teorie, jak dosáhnout vnitřní Svobody, že mi teče z uší. Většinu teorie jsem pojal pouze hlavou, něco málo Srdcem, a jen zlomek prakticky, pěkně naostro. Problém není v teoriích, ale v neschopnosti jejich uvedení do praxe.

Když já jsem tak líný člověk a málokdy u něčeho vydržím déle než pár lekcí! Chybí mi schopnost delšího soutředění, fokus na jádro pudla, vůle drát se přes bodající křoviska, dlouho tlačit na pilu. Ale říkám si: "Je to opravdu špatně?"

Mám to takto až na výjimky celý svůj Život. Co když mi něco moudřejšího v mém nitru neustále říká: "Ne ne, Willy, marně se snažíš, tudy tvá Cesta nevede!"

Proto se mnou tak silně rezonuje pojem "Následovat Lehkost". Naslouchat Duši, Tělu, Jednotě, být ukotven pozorností uvnitř i venku a na ničem nelpět. Jen u toho vydržet.

Tohle na psaní téhle knihy miluji. Slova spontánně přicházejí a s nimi mnohá pochopení, proč jsem takový nebo makový, a jaký je jejich skutečný, pro mě podstatný význam = co je za nimi. Je to úžasný nástroj sebereflexe.

Nedávno ke mně přišla Brandon Bays a její kniha Cesta. Synchronicita zasáhla a já dostal Dar, který má potenciál nakopnout mě směrem dovnitř, k mému Zdroji, Jednotě. Ta magická přitažlivost mě docela překvapila, protože se mnou už jen tak něco nepohne. Jsem přesycen všelijakými návody, jak ze sebe dělat lepšího člověka nebo léčit svou Duši a Tělo. Většinou dojde ke zpětné vazbě a vše se ještě zhorší, programy zesílí a výsledkem je setrvalá frustrace.

I když se tato metoda může jevit jako praktický pomocník k rozpouštění nejrůznějších emočních bloků v hlavě, Srdci i těle, předpokladem úspěchu je dosažení mety nejhlubší = odevzdání se a splynutí s tím, co nás přesahuje, co je nám pramenem Života, s Jednotou. Bonusem je nalezení vnitřního klidu tam, kde dosud nebyl, a s tím spojená fyzická i mentální revitalizace.

Brandon cituje Deepaka Chopru, který se dle jejích slov věnoval rozsáhlému výzkumu "spontánních uzdravení". Co se stalo, že někdo na smrt nemocný, komu již konzervativní medicína nedokázala pomoci, se náhle spontánně uzdravil? A že takových případů je!

Dle Brandon mají všichni požehnaní dva společné zážitky: napojili se na Zdroj všeho Života a dostali přístup k buněčné paměti.

Co je Zdroj a kde se nachází jsem věděl, ale buněčná paměť? Ta byla pro mě novinka, jejíž vstřebání mi přineslo nejeden významný AHA-moment.

Základním východiskem stavu, zda jsme nemocní psychicky nebo fyzicky jsou Emoce. E-motion = Energie v pohybu. To je trefné.

Od mala v sobě vybuzujeme proudy rozličných energií, které mají rozličné kvality. Jednou uděláme, že jsme šťasní, veselí, v dobré náladě, a pak na základě nějakého spouštěče uděláme, že jsme smutní, rozmrzelí, nešťastní, vzteklí či dokonce frustrovaní.

A právě Proudění je klíčem ke dveřím zdraví a nemoci.

Tohle mi rodiče ani nikdo jiný neřekl, takže jsem jako naprostá většina lidí své Emoce začal postupně potlačovat.

Jako malý kluk jsem s jejich prouděním neměl problém, smál jsem se, když jsem chtěl, brečel, když už to muselo být, vztekal se a rozbíjel věci a emoční energie si spokojeně vrněla, protože jsem jí nekladl překážky.

Pak jsem nastoupil do školky a do školy a lidé Systému, kteří Ví, jak malé dítě vychovat, mě mimo jiné naučili (donutili) své Emoce potlačovat.

"Nesměj se v hodině matematiky; neplač, protože jsi velký kluk; jsi vzteklý, tak běž na chodbu a vrať se, až se uklidníš" a tak dále a tak dále.

Systém není vůbec hloupý a používá velmi mocné způsoby, jak si své stádo udržet.

Jedním z nejsilnějších nástrojů poroby je vybuzení pocitu strachu, že bychom mohli být druhými zapuzeni a odvrženi.

Proto téměř nikdo neustojí tlak okolí a buď je nakonec asimilován, nebo se zblázní. Nebo uteče do hor a stráví svůj život v ústraní.

Aby toho nebylo málo, tohle velice efektivní knowhow dědíme z generace na generaci.

Nadáváme na své rodiče, jak nás zmanipulovali a pokroutili, ale děláme to samé, jen třeba jinak. Naše sebedůležitost nám to však neumožňuje vidět.

S každou potlačenou Emocí dochází k fyziologické reakci. Její energie je doslova napěchována do buněk v příhodné části těla. A jelikož Chemie je bohyně našich vozidel, nahromaděná energie je uložena do nějaké chemické látky, která jako uran leží uvnitř buněk a září. Škodlivě.

Každým potlačením Emoce je tu a tam generováno více uranu.

Tělo má obvykle obrovské rezervy, proto někdo může kouřit celý svůj život 20 cigaret denně a v sedmdesáti nemá žádný zdravotní problém. Někdo je od mládí vegan, sportovec a milovník zdravého životního stylu a ve třiceti umře na rakovinu plic.

Na rezervy sázet nemůžeme.

A už vůbec nevíme, kolik ozáření naším vlastním uranem tělo snese. Někomu trvá 10 let, než si vybudí roztroušenou sklerózu, protože se nemá rád; někomu trvá 20 let, než si nainstaluje rakovinu jater, střev, žaludku, protože něco v minulosti nestrávil a nese to v sobě nestrávené dodnes.

A to není vše, krom založení svých vlastních uranových ložisek si emoční energii ukládáme do vzpomínek. Takové vzpomínky jsou ovšem nechtěné, proto je jako ty kostlivce do skříně narveme do svého podvědomí. Bláhově si myslíme, že jsme je vytěsnili a že neexistují.

Jenže tyhle vzpomínky jsou rovněž jako malé jaderné reaktory a mají obrovskou sílu na nás působit mentálně. Kdo je pak loutkař a kdo loutka?

Suma sumárum, systematicky a velice úspěšně se tímto ničíme jak na tělesné, tak duševní úrovni.

Skvělým barometrem našeho emočního přetlaku a stavu buněčné betonáže je naše Hravost. Čím méně hraví a bezprostřední jsme, tím více jsme zabetonovaní.

Tělo i Duše to s námi nevzdává a snaží se nám vyslat signály, že je něco špatně, že něco má být napraveno.

Přicházejí úzkosti, deprese, smutek, věčná nespokojenost, bolesti, nehody a my furt čučíme ven, kde hledáme ve všech a všem příčiny našeho neštěstí, místo abychom se podívali dovnitř.

Občas závoj nevědomosti někdo na smrtelné posteli prohlédne a svým bližním či nemocničnímu personálu sdělí, že kdyby mohl vrátit čas, tak by něco.

Většinou lidé říkají, že by byli více sami sebou.

Cesta nám dává výjimečnou příležitost najít uran, rozštěpit jej a dovolit emoční energii opět proudit. Výsledkem je nastartování ozdravného procesu samotných buněk, což má zásadní dopad na tělo a zdraví.

Zhruba za jeden rok dojde k výměně všech buněk v lidském těle. Tělo má úžasnou regenerační schopnost.

Deepak Chopra si položil otázku, proč tedy lidé umírají na rakovinu jater, když se v játrech za pár týdnů vymění všechny buňky?

Důvodem našeho odsouzení k zániku je zmíněná buněčná paměť.

Buněčná paměť totiž představuje stav, kdy se uskladněná ložiska uranu dědí z buňky na buňku a ještě k tomu narůstají.

Jedinou cestou k zastavení tohoto degenerativního stavu je zamezení dalšího přenosu a uvolnění proudění energie.

A právě tohle se povedlo těm, kteří se spontánně uzdravili ze smrtelných nemocí.

Cesta je metoda, která nám tento zázrak umožňuje.

Cesta je Život.

Cesta nám byla dána skrze Brandon, abychom měli uživatelsky přívětivý nástroj pro poznání svého pravého Já a Zdroje své existence.

Nemusíme utíkat meditovat do jeskyň a chrámů. Konfrontace s realitou téměř vždy rozmetá všechny ideály, které člověk nabyl mezi čtyři kamennými stěnami a doutnajícím antoníčkem.

Tohle nenajdeme nikde tam venku.

Království nebeské je v nás.

V následujících řádcích se budu věnovat svému autentickému prožitku Cesty, který byl a je stále velmi živý.

"Bylo po poledni a já přijel na místo, kde jsem měl absolvovat svou Cestu.

Ve dveřích mě přivítala milá paní terapeutka a uvařila mi čaj.

Posadil jsem se do pohodlného křesla, ona vedle mě.

Chvíli jsme plkali o všem možném a pak jsem se jí zeptal, jak se k této metodě dostala a jak dlouho ji provádí.

"Náhodou, díky mamce, která si knihu přečetla a chtěla ji absolvovat. A já se tak stala poprvé průvodcem. Cestu vedu devět let", byla odpověď.

Má důvěra k ní se hned zvětšila.

Příprava na tuhle jízdu spočívala v nepožívání čehokoliv, co by mohlo léčebný proces zbrzdit nebo dokonce znemožnit.

Ráno jsem si dal malé kafíčko, nekouřil jsem, ani nepil alkohol. Pojedl jsem jen lehce a řekl si, že nechávám vše plynout a být takové, jak má.

Žádný odpor.

Po probuzení jsem měl podobný pocit jako před závěrečnými zkouškami, kdy hlava byla čistá a mysl klidná.

To je vždy dobrý start.

Na otázku, co mě tady přivádí, jsem odpověděl, že mám minimálně od dospívání problém s hovořením před veřejností a s autoritami.

Vždy se mi bolestně stáhne žaludek, jsem velmi nervózní a nejraději bych utekl.

Přitom hlava ví, že k tomu nemám žádný racionální důvod, když přece jednou zemřu. Co horšího se mi může stát?

Taky se od dětství hrbím a mělce, nepravidelně dýchám. Jde to všechno ruku v ruce.

Mohl bych jí poskytnout celý výčet metod, jak si dělám z života peklo.

Ale nebylo třeba. Věděl jsem, že příčiny všeho utrpení se nesu uvnitř.

Zavřel jsem oči a nechal se vést.

Kousek po kousku jsem uvolňoval tělo i mysl, až jsem dosáhl klidného Bytí v alfa hladině.

Pak jsem se měl zaměřit na první emoci, která ve mě vyvstane.

Byl to vztek a cítil jsem jej v břiše a u srdce.

Prožil jsem si ho a dokonce i zakřičel.

A nechal jej jít.

Vztek nahradil strach.

Jsem tak slabý a všude kolem je tolik nebezpečí.

Mám velký strach z bolesti a ublížení a tyhle dvě sadistické dámy na mě čekají na každém rohu.

Něco uvnitř mi řeklo, že všechny mé strachy jsou jen odlesky strachu největšího, ze své smrti.

Přijal jsem jej.

Strach nahradil smutek.

Prožil jsem jej, byl hluboký a tíživý.

A nechal jej jít.

Smutek nahradilo zklamání.

Ze sebe, ze všeho, co jsem neudělal, nebo co jsem udělal špatně.

To byla smradlavá lázeň!

Zklamání nahradila frustrace.

Můj Život je k ničemu a k ničemu i povede.

Tichý hlas uvnitř mi zašeptal: "Blábol."

Pousmál jsem se a frustrace zmizela.

A přišel hluboký klid a mír.

Nebylo už co hledat, žádná emoce nepřicházela.

Nyní nastal čas na to nejdůležitější.

Splynout se svým Zdrojem, s klidem a mírem v Srdci, Mysli i Těle.

Řekl jsem si: "Odevzdávám se Ti, děj se vůle Tvá."

A byl jsem Tam, čisté zářící Já, které si uvědomovalo svou skutečnou podstatu.

Lucie se mě zeptala, zda vnímám někoho, kdo by mohl být spouštěčem mých problémů.

Intuice pohotově vyjevila dvě slova: "Teta a táta."

Začala se mit řepat brada a vyhrkly mi slzy.

Nastal čas jít k táborovému ohni.

Na lesní mýtince obklopené stromy hořel velký oheň.

Byla tma a švitoření světla pamenů jen naznačovalo, co je kolem.

Sedl jsem si na lavičku a vnímal teplo ohně.

Po mé levici se usadil malý kluk.

Byl jsem to já, když mi bylo deset let.

Po mé pravici se posadil můj duchovní učitel Eda, kterého jsem zavolal.

Eda je už 16 let mrtvý.

Po své smrti za mnou přišel ve Snu a řekl mi, že kdykoliv budu potřebovat jeho radu či pomoc, mám za ním přijít do domečku na kopci.

Stalo se.

Bylo to krásné setkání plné Lásky a vřelosti.

K ohni jsem zavolal tetu a tátu.

Nyní své vyprávění zkrátím a napíši jen to, co je podstatné.

Slovo dostalo mé mladší Já.

A promluvilo k tetě.

"Moc, strašně moc mi chybíš teto.

Mrzí mě, že jsem se s Tebou nemohl rozloučit, když jsi náhle umřela.

Vždy jsem Tě měl rád, ty jsi pro mě byla vzorem živelné radosti, opravdovosti, humoru.

Vložila jsi do mě spoustu své Lásky.

Pamatuji si jako dnes, jak jsem se vracel ze školy a šel kolem Tvého domu, a potkal jsem brečící mámu, která šla k Tobě.

Už jen kvůli jejímu pláči mi vyhrkly slzy a zeptal jsem se jí, co se stalo.

"Ale nic, bež domů", odbyla mě.

Před naším domem táta sekal trávu.

Zeptal jsem se ho, co se mamince stalo, že pláče?

"Teta zemřela," odpověděl stroze.

Nechápal jsem to. Neviděl důsledky. V hlavě i srdci jsem měl prázdno.

Na pohřbu jsem nebyl.

Rodiče zřejmě usoudili, že jsem na tenhle rituál loučení příliš malý.

Toto všechno mě moc mrzí."

To už jsem řval jako malé děcko.

Teta řekla: "Můj milý chlapečku, nemohla jsem nic dělat.

A bolí mě, že Ti můj odchod způsobil takovou bolest, kterou v sobě stále neseš.

Víš, já jsem ale doopravdy neumřela.

Jen moje tělo odešlo, protože bylo porouchané.

Já stále žiji.

Ve Tvém srdci, Lásko moje.

Prosím, odpusť mi."

Objali jsme se a sdíleli radost ze setkání a mého pochopení.

Odpustil malý kluk i velký chlap.

Oba odpustili i sami sobě, že si tolik a tak dlouho ubližovali.

Teď už tetu neopustím, ani ona mě.

Eda nás chvíli pozoroval a pak tiše pravil: "Chlapče, tady je příčina všech Tvých útrap; například jak jsi v ranné dospělosti utíkal ze všech vztahů.

Cítil jsi jejich zbytečnost, protože byly pro Tebe pomíjivé.

A tohle se přeneslo do celého Tvého Života.

Nic nemá smysl, protože vše zanikne.

Hle, nyní vidíš Pravdu.

Vše máš stále ve svém velkém Srdci.

Žij pro Teď, netrap se minulostí, kterou už zpátky nevrátíš.

Neměj strach z věcí přístích, protože neexistují.

Bezpodmínečná Láska je klíčem k radostnému životu.

Nic víc nepotřebuješ."

Oba jsem objal a poděkoval jim.

"Tati, chtěl bych Ti něco říct", řekl odhodlaně malý hoch.

"Ano, synku?"

"Tati, mrzí mě, že jsi pro mě nebyl tátou, který si se mnou hraje, naslouchá mi, vede jako chlap chlapa Životem.

Žil sis svůj život kolem práce, domu, hospodářství, a na dovádění se mnou Ti už nezbyl čas a síla.

Asi si o to ani neměl zájem."

Táta odpověděl, "Synáčku, to mě moc mrzí.

Sám jsem byl takto vychován a měl jsem za to, že je to správná cesta.

O děti se starají mámy a tátové se starají o vše ostatní.

Popravdě, nedokázal jsem jednat jinak.

Tak to ve mně je.

Prosím, odpusť mi, jestli jsem Ti ublížil, protože já to neudělal úmyslně."

Mé malé i velké Já si uvědomili, že táta byl na ně i hodný.

Nikdy je nebil, výdy se dělil o to nejlepší na talíři, uměl se smát a byl vlastně pohodový chlapík.

Všichni jsme to pochopili, Já, moje malé Já i táta.

Oba mu odpustili a objali jej.

Eda podruhé a naposledy řekl svůj názor:

"Je to jasné jako slunce. Proto z Tebe vyrostl vzdorovitý kluk, který má v sobě velký kus ženy.

A ten potlačený muž se s ní neúspěšně bije.

Jediná cesta, jak najít smír, vnitřní klid a Lásku k Sobě, je nechat to být.

Když na Tebe zase přijde nějaký splín, že se nesnášíš, že jsi k ničemu, že Ti tvůj Život marně protéká mezi prsty,

zastav se a vzpomeň si, kdo jsi.

Ty nejsi nic z toho.

Ty jsi paprsek Slunce, který na to zapomněl.

Vzpomeň si, probuď se!"

A Eda mě objal, usmál se na všechny, naposledy se na mě podíval a zmizel.

Objal jsem své malé Já a požádal jej o odpuštění všeho toho utrpení a slíbil mu, že o něj budu s Láskou pečovat.

Už ho nikdy neopustím, už se nebude muset bát odloučení, nebude muset zoufat a plakat.

Pak se mnou, ten malý klučík splynul a usadil se v mém Srdci.

V nekonečném prostoru Sebe jemně zářila Láska, Mír a Radost.

Má skvělá terapeutka mi řekla, abych si představil, že uplynul jeden den.

"Co cítíš?"

Pak uplynul měsíc, pak půl roku, pak rok.

Cítil jsem se skvěle.

Nakonec dodala, "Nyní u Tebe započal proces uzdravování.

Tvá buněčná paměť byla smazána.

Energie může opět volně proudit.

Prociť to ve svém těle."

Pozornost jsem nasměroval postupně od prstů noh až po vršek hlavy.

Celé mé tělo jemně vibrovalo.

Bylo to krásné, blažené a čisté.

Děkuji Ti, Lucie.